Nejtěžší je první věta.
Zbytek už jde sám. Zbytek už jde sám.

Přestala jsem si myslet, že musím říct něco strašně chytrého.

Vždycky jsem měla problém začít rozhovor s někým, koho neznám. Jakmile se konverzace rozjela, tak už to bylo v pohodě, ale ten začátek byl pro mě hrozný.

Program mi pomohl hlavně tím, že jsem si přestala myslet, že musím říct něco strašně chytrého nebo originálního. Teď prostě začnu normálně a většinou zjistím, že to vůbec nebylo tak složité, jak jsem si představovala.

Nervozita nezmizela. Už mě ale nezastaví.

Kurz jsem koupila hlavně kvůli networkingu, protože na konferencích jsem obvykle stála s kávou někde v rohu a čekala, jestli mě někdo osloví. Už během prvního týdne jsem se dala do řeči se dvěma lidmi, které bych dřív určitě neoslovila.

Neřeknu, že už jsem úplně bez nervozity, to ne. Ale už mě nervozita nezastaví.

Přednáším padesáti lidem. Jednoho neznámého jsem oslovit neuměl.

Jsem člověk, který dokáže bez problému prezentovat před padesáti lidmi, ale neuměl jsem se dát do řeči s jedním neznámým člověkem u občerstvení. Zní to divně, ale je to tak.

Tenhle program mi ukázal, že veřejné vystupování a obyčejná konverzace jsou dvě dost odlišné dovednosti. Nejvíc mi pomohlo, že jsem dostával každý den konkrétní malý úkol. Nemusel jsem studovat dlouhou teorii, ale rovnou jsem si věci zkoušel.

Po měsíci bych neřekl, že už zvládnu každou situaci. Rozhodně už se ale neschovávám za telefon pokaždé, když nikoho neznám.

Najviac sa mi páčilo, že úlohy neboli príliš náročné. Každý deň som si niečo malé vyskúšal a postupne som začal cítiť, že sa v rozhovoroch menej kontrolujem.

Predtým som stále premýšľal, či poviem niečo hlúpe. Teraz už viem, že ľudia moje vety v skutočnosti až tak neriešia.

Naučené fráze na mě vždycky působily uměle.

Na programu se mi líbilo, že mě nevedl k tomu, abych používala nějaké naučené fráze. Ty na mě vždycky působily uměle.

Místo toho jsem se naučila pracovat s tím, co se právě děje kolem mě. Kde jsme, proč tam jsme, co máme společného nebo čeho si můžu všimnout. Zní to banálně, ale předtím mě to vůbec nenapadalo.

Dnes mi zahájení rozhovoru připadá mnohem lehčí.

Extroverta zo mňa neurobil. Ani to nesľuboval.

Som introvert a spoločenské situácie ma dosť vyčerpávajú. Kurz zo mňa neurobil extroverta a ani to nesľuboval. Pomohol mi ale znížiť stres z prvých pár sekúnd rozhovoru.

To bolo presne to, čo som potrebovala.

První věta pro mě nebyla až takový problém. Horší bylo, co říkat potom.

Právě v tom mi kurz pomohl asi nejvíc. Naučil jsem se navázat na odpověď místo toho, abych hned pokládal další nesouvisející otázku. Konverzace pak nepůsobí tak nuceně.

Pracuji hodně z domova a za poslední roky jsem si trochu odvykla normálně mluvit s novými lidmi. Když jsem pak přišla na nějakou akci, připadala jsem si sociálně dost neohrabaně.

Jednotlivé lekce mi pomohly vrátit se zpátky do běžné komunikace. Oceňuji, že postup nebyl postavený na nějakém přehnaném sebevědomí, ale spíš na malých a zvládnutelných krocích.

Pořád nejsem ten člověk, co vejde do místnosti a baví celý stůl. Ale už tam aspoň nestojím půl hodiny sama a nekoukám do mobilu.

Pomohlo mi to hlavně na rande. Ne ve smyslu nějakých balících technik, ty tam ani nejsou, ale v tom, že jsem přestal mít pocit, že musím druhou stranu pořád bavit.

Rozhovory jsou teď mnohem přirozenější a já jsem míň nervózní.

Většina lidí reaguje mileji, než člověk očekává.

Program jsem absolvovala společně s kamarádkou a navzájem jsme se trochu hlídaly, jestli opravdu děláme jednotlivé úkoly. Díky tomu jsme u toho vydržely celý měsíc.

Některé výzvy mi byly příjemné, jiné mi přišly dost mimo mojí komfortní zónu. Právě ty mi ale asi daly nejvíc. Zjistila jsem, že oslovit někoho cizího není žádná tragédie a že většina lidí reaguje mileji, než člověk očekává.

Dnes už se nebojím zeptat, přisednout si nebo zahájit rozhovor. A když to občas nevyjde, neberu si to osobně.